Nejspíš každý rodič řeší, jak vychovat své dítě, aby to bylo správně. Být spíš benevolentní? Být přísný? Založit vztah na rovnocennosti s dítětem? Nebo je to špatně? Navíc každou chvíli se někde dozvíme, že ten a ten způsob je nejlepší, že vznikl nový model výchovy, který je pro dítě nejvíce přínosný, a podobně. A tak každý rodič pochybuje, jestli se v některých situacích zachoval dobře.
Ačkoli jsme na světě už pár milionů let, stále se nenašel jediný způsob výchovy, který by byl nejlepší. Už jen proto, že je velmi těžké v dospělosti stanovit, jestli je člověk vychovaný „dobře“ nebo „špatně“. Dá se dobrá výchova posuzovat tím, jak je člověk úspěšný? Jak je šťastný? Jak se zasazuje o blaho ostatních? Nevíme a nejspíš ani nikdy vědět nebudeme.
Proto jsme dnes prohledali staré články o výchově dětí a některá fakta z nich vám sepíšeme, abyste si všimli, že výchova je nejspíš stále stejná. Že dnešní děti nejsou o nic horší ani lepší než děti o pár generací starší.
Když bychom se měli v čase vrátit až 300 let před naším letopočtem, můžeme si přečíst Aristotelovu Politiku, konkrétně část Péče o výchovu dětí.
Jest tedy prospěšno tak a podobně pečovati o děti v raném věku. V dalším věku až do pěti let, kdy není dobře vésti děti k nějakému učení ani k těžkým pracím, aby nepřekážely vzrůstu, má se jim dopřáti tolik pohybu, kolik jest nutno, aby se tělo vystříhalo lenivosti, a ten jest třeba zjednávati jak jiným zaměstnáním, tak zvláště hrou. Ale ani hry nemají být nedůstojné dětí svobodných, ani namáhavé, ani rozpustilé. Také o pověsti a báje, jaké útlá mládež smí poslouchati, ať pečují představení, kteří se nazývají dozorci nad výchovou (paidonomoi). Neboť všechno to má býti přípravou pro budoucí zaměstnání; proto hry mají býti namnoze napodobením toho, čím se děti později jako muži budou zabývati. Zákaz těch, kteří v Zákonech zapovídají křik a pláč dětí, není správný; vždyť to podporuje vzrůst; stává se to totiž pro tělo jakýmsi druhem tělocviku. Neboť jako při těžkém tělesném výkonu zatajení dechu dodá síly, tak je tomu i u dětí, když napínají hlas.
Teď skočíme rovnou do 17. století, kdy Jan Amos Komenský napsal Informatorium školy mateřské, kdy vytyčil mimo jiné i tyto zásady:
V mravích pak a ctnostech učeny býti mají malé dítky:
6) Spravedlnosti ať se učí, na cizí věci nesahati, nebrati, nekrásti, nepřekrývati, navzdoru nic nečiniti.
7) Dobré jest také zvykati pracovitosti, zahálky pak utíkati.
8) Učení býti mají nejen mluviti, ale i mlčeti, kde potřeba: jako v čas modlení a když starší mluví etc.
11) Půjde za tím zdvořilost obyčejů, aby uměli vlídně se míti, pozdravovati, děkovati, ruky podávati, pokloniti se, dá-li se jim co, poděkovati etc.
John Locke v knize Několik myšlenek o výchově popisuje v 17.století to samé, co by někdo mohl napsat i dnes a stále by s ním mnoho lidí souhlasilo.
Veliká chyba, kterou jsem ve výchově dětí zpozoroval, záleží v tom, že nebylo této výchovy náležitě dbáno v pravý čas; že duch nebyl podroben bázni a nepodrobil se rozumu v době, kdy byl nejútlejší a nejsnáze se dal ohnouti. Rodiče jsou přírodou moudře k tomu puzeni, aby dítky své milovali; jestliže však rozum nebdí velmi ostražitě nad touto přirozenou nákloností, snadno zvrhá se v přílišnou něžnost. Milují své dítky, a jest to jejich povinností; ale při tom laskavě hoví často také jejich chybám. Nesmí se jim v ničem odporovati, dokonce ne; ony musí ve všem míti svou vůli; a ještě ve své nedospělosti nejsou ještě schopny velkých neřestí, myslí jejich rodiče, že mohou bez obavy shovívati jejich malým pokleskům, a sami se baví jejich roztomilou nezbedností, která, jak oni myslí, tak pěkně sluší nevinnému dětství. Ale něžnému otci, který nechtěl, aby dítě jeho bylo trestáno za nezbedný kousek a omlouval je řka, že to věc nepatrná, velmi správně odvětil Solon: „Ovšem, ale zvyk je věc veliká“.
Teď se přesuneme do nedávných let, kdy v roce 1951 jsme si mohli přečíst v časopise Pedagogika například toto:
Sovětský učitel musí být především vlastencem. Musí hořet pro svou práci, neboť kdo nehoří, nemůže zažehnout druhé. Sovětský učitel je inženýrem a sochařem lidských duší. Musí být mistrem své věci, člověkem vysoké kultury, nejvnímavějším přítelem žáků i rodičů. A konečně sovětský učitel musí být radostným, energickým a veselým člověkem. Smutné a zachmuřené učitele nelze k dětem připouštět ani na dostřel pušky. Vysoce vzdělaný, své věci vřele oddaný, živý, veselý a energický učitel je ideálem. Je třeba přiznat, že k němu máme ještě daleko. Máme však všechny možnosti, abychom se takovými stali. Záleží to jen na nás. Okol uložený nám stranou — vychovat pokolení schopné zakončit výstavbu komunismu — nedovoluje nám spokojit se tím, čeho jsme dosáhli, pohání nás kupředu.
A nakonec přikládáme úryvek z článku, který vyšel letos na stránce babyweb.cz.
Naproti tomu je výchova demokratická založena na vzájemném respektu rodičů a dětí. Rodiče stanoví jasná pravidla a hranice, v rámci nichž má dítě svobodu se rozhodovat. Chyby jsou chápány jako příležitost k učení, jako negativní zpětná vazba nejsou zdrojem výčitek, výhružek, ztrapňování či sarkasmu. Demokratická výchova by měla děti naučit respektovat práva svá i práva ostatních, dodržovat stanovená pravidla a dohody, svobodně se rozhodovat a zodpovědně přijímat následky svých činů, měla by vést k samostatnosti a důvěře ve vlastní schopnosti.
Jak v dnešním článku vidíte, při výchově dětí je nejdůležitější dělat to, co v dané chvíli považujeme za nejlepší a pokud někdy sami sebe zklameme, nelámat si s tím moc dlouho hlavu a spíše se z toho poučit do budoucna. Důležité je dítě mít rád a dávat mu to najevo a zároveň nastavit určité hranice.
